Spící kino
Tomáš Predka

Pro mnoho novodobých filozofů je kino a v něm prezentované médium filmu moderní analogií Platónovy jeskyně. Při jeho návštěvě jsme posazeni do pozice, která nás zjednodušením našeho percepčního pole na frontální pohled a vytvořením distance od lokální pozice naší tělesné rozprostřenosti jejím ponořením do tmy, má nechat se plně soustředit jen na světelnou projekci pohyblivého obrazu před našima očima. Vše nás vede k tomu, abychom se plně ponořili do hlubin virtuální obrazové plochy a jejího děje. Iluze světa, jež nám prezentuje, se má alespoň na chvíli stát intenzivnější než naše „skutečnost“. Plně koncentrovaný divák, schopný komplexní dvouhodinové imerze, tento vzorný vězeň filmového spektáklu, je ovšem spíše ideální případ. Nalezneme mnoho diváků, na které ona distance od bezprostřední tělesné reality působí v rovinně asociující snové stavy.

Intimní náruč tmy kolem diváka stojí v kontrastu s vizuálními stimuly útočícími na něj z projekční plochy. Okamžiky pozornosti jsou střídány mikrospánkem. Někdy dojde až k takovému vzdálení se od bdělého stavu, že záblesky probuzení a vnímání vizuálních stimulů vytváří velice rozostřenou a jen letmé momenty a detaily zachycující změť vjemů. Falešnost Platónovy jeskyně, kterou poznal osvobozený jedinec až po shlédnutí skutečného světa, se tak v kině paradoxně odhaluje zevnitř. Iluze děje a časoprostoru filmové řeči je nahrazena jejich dekonstrukcí divákem pospávajícím v kině a budujícím si svůj vlastní autentický zážitek zbavený logiky diktovaného řádu.

Tomáš Predka ve své obrazové instalaci Spící kino navazuje na svůj dlouhodobý zájem o moment flashbacku a přenosu vizuální zkušenosti z něj do média malby. Tyto fragmentalizované záblesky vizuální paměti čerpá stejnou měrou z „reálných“ vjemů i z těch filmových. Vzhledem k neustálému potýkání se lidského percepčního rozhraní s tím, co v dnešním světě technických obrazů je a není reálné, mezi nimi v podstatě ani nemůžeme vést pevnou hranici. Jeho série menších maleb se pohybuje na hranici zdánlivě čisté abstrakce a kontextu zbavených fragmentů primárních vizuálních stimulů. Formy a přístupy, s nimiž v malbách pracuje, jsou přitom velice různorodé. V rámci poabstraktní distance od možnosti autonomního abstraktního výrazu, se v různorodosti malířových přístupů odhaluje mnohost emotivních chutí zpracovávaného vjemu.

Jeho instalaci v Nau Gallery inspirovala i návštěva opuštěného libereckého kina Varšava, která vyvolala vzpomínky na výše naznačenou percepční pozici podřimujícího diváka. Tu zde parafrázuje, když na velkou černou nástěnnou malbu rozmístil jednotlivé obrazy, asociující výše zmíněné flashbacky. Onu ideální koncentraci diváka, spojenou s jeho zaostřenou pozorností, zde testuje ostře vystupující bílá abstraktní mřížka nástěnné malby. Ta divákovi může připomenout jak testovací mřížku využívanou pro kontrolu objektivů, tak i slavné Black paintings Franka Stelly. Ostrý kontrast mezi pohlcující plochou černě a zářícími bílými liniemi, zajímavě rozehrává hru mezi uvolněním a koncentrací divákova pohledu. Celou sestavu doplňuje na protější straně umístěný kruhový obraz, zastupující další zásadní prvek prostoru kina – kužel barevného světla kinoprojekce.

Tuto sestavu obrazů a nástěnné malby bychom mohli trochu naivně brát jako doslovnou abstraktní konverzi divákova zážitku z pobytu v kině. Pokud však strávíme chvíli před autorovými obrazy, můžeme začít chápat, že vztah mezi mimezí a abstrakcí v jeho tvorbě není zdaleka tak přímočarý, jak by se mohlo zdát. Jeho obrazy balancují mezi svou perfektností malířského artefaktu a mnohoznačností svého kódování a skrývají v sobě napětí z konfrontace klasického malířského média s v kulturní hierarchii jej nahradivším médiem filmovým. Pro našeho spáče v kině mohou být i jistým zadostiučiněním, potvrzujícím mu, že obraz stále může být svobodnou plochou imaginace, zbavenou násilného diktátu jednoznačného sdělení.

Viktor Čech

recenze na Artalk.cz