Léčení
Kristina Láníková

Pro práci Kristiny Láníkové je určující přetváření každodenního dění do vizuálních znaků. Vstupním bodem její výtvarné tvorby je většinou text – pracuje s ním ostatně i samostatně, na literární rovině. Slova, texty a obrazy pečlivě vybírá, skládá, řadí vedle sebe. Prvotní podnět nezpracovává okamžitě, naopak, sleduje jej zpovzdálí, trpělivě vyčkává na jeho vývoj. Drží si odstup, někdy pracuje s lehkou ironií. Formálnost projevu je jen prvotní dojem, který její tvorba vyvolává – při bližším kontaktu cítíme, jak se do nás slova a obrazy zarývají, téměř hmatatelně je cítíme pod kůží. Přítomnost těla, jeho zranitelnost a křehkost, je neopominutelná, přesto však neagresivní, jemná, třepící smysly na malé kousky. Skrze rytmické řazení slov, vět a obrazů Kristina Láníková vytváří umělecké dílo, které je neustále v procesu. Podobně jako s básněmi uspořádávanými do sbírky pracuje i s obrazy – vytváří cykly, soubory, atlasy a archivy poukazující na fragmenty všednodenní reality, zachycené ovšem v jakémsi meziprostoru a bezčasí.

Na jaře tohoto roku se v galerii sam83 uskutečnila samostatná výstava Kristiny Láníkové s názvem Krátké dějiny zraňování, kde byl vystaven i soubor náplastí. Náplast se následně stala základním prostředkem její tvorby. Intenzivně sbírala náplasti všemožných podob a funkcí. Titul aktuální výstavy – Léčení – je sám o sobě jakousi odpovědí na výstavu předchozí. Náplast zakrývá, chrání a označuje poraněné místo. Řazením se ovšem mění ve vizuální zápis, rytmizovaný text. Přetáčení velké role náplasti odkazuje na proces čtení. Jindy je vytvářen jakýsi atlas náplastí všech možných tvarů a materiálů, prezentovaných na intimní ploše o velikosti dámského zrcátka. Velké nástěnné zrcadlo naopak ukazuje, jak nerytmické je naše tělo a kde všude může být zraněno.

Hojení a léčení obvykle přináší naději, jakkoli je spojeno s traumatem. Abstrahování či odosobnění tohoto procesu v institucionálním prostředí galerie a ve znakovém kódu náplastí, jenž označuje, ale také zakrývá klíčové body obrazu, naopak vyvolává nejistotu. Zrcadlo, které zde jako podklad supluje intimní povrch lidského těla, tak paradoxně vybízí k pochybám o možnostech reflexe.

Tereza Špinková