Nejasný předmět touhy
Lucie Svobodová

Nejasný předmět touhy je nová interaktivní instalace výtvarné umělkyně Lucie Svobodové. Zahrnuje design, film a technologii umožňující hru s komponováním zvuků.

V českém kulturním prostředí je Lucie Svobodová považována za průkopnici umění elektronických médií. Počítač jako výtvarný nástroj začala používat už na konci osmdesátých let. V následujícím desetiletí se střemhlavě vrhla do virtuálních realit a nových světů 3D grafiky. Jakmile jí to umožňovala technologie, prošmejdila každé zákoutí multimediálního prostoru. Rozhlasovými a televizními vlnami se šířil její hudební projekt Aurobora, jinak vydaný v roce 1998 jako jeden z prvních domácích CD-Romů. Tehdy patřila k optimistické generaci, která v nových technologiích, podobně jako například nové hudbě nebo nových drogách, viděla prostředek pozitivní mentální a emoční proměny jedince a společnosti. Mladí lidé hromadně chodili do kina na Šeptej, četli Živel a sjížděli na parties, kde djs ještě věřili v poslání rituálně pozdvihnout lidské vědomí na vyšší úroveň. Jednalo se o krátkou éru synteticko-technologické naděje… Lucie Svobodová je ale dodnes schopná laboratorně experimentovat s přenosem vlastních emocí na lidské buňky.

Interaktivní instalace Nejasný předmět touhy vznikla po autorčině delší odmlce. Nacházíme v ní ale většinu znaků charakteristických pro její celoživotní umělecké směřování: senzualismus, humor a odzbrojující hravost.

Ústřední objekt instalace – designový kus nábytku, polstrovaná lavice, na kterou návštěvník usedne ke sledování krátkého filmu promítaného na stěnu – je proveden s maximálním důrazem na eleganci a dokonalé řemeslné provedení. Za dekoraci polštářů Svobodová zvolila květinové motivy z vlastních maleb. Pod ně pak zabudovala systém senzorů, který na každé dosednutí reaguje patřičným zvukem. V součinu všech třech komponent Svobodová zachází s vazbami mezi tělem a prožitkem tělesnosti, smyslovostí a smyslností. Nábytkový kus je podobným tělem a případným předmětem touhy jako dívka v jejím filmu. Pod návštěvníkem ožívá a mění se v živočicha, kterému člověk dosedl na hřbet.

Umím si představit, že Nejasný předmět touhy diváka / aktéra pohltí a zmobilizuje jeho touhu po rozkoši a hře. Umím si také představit, že ho vnitřně odmítne. Přeci jen je všechno tak přehnané, vtíravé, střelené, kýčovité a genderově nekorektní. Oba typy reakcí by ovšem odpovídaly autorčině základní intenci vytlačit diváka z neutrální pozice a vynutit si na něm emocionální odezvu.

Autorka tvrdí, že vůči sobě musela uplatnit mimořádné množství disciplíny, aby tento malý soubor byl přímočaře a nezpochybnitelně zacílený na smyslový požitek. V jejím uvažování totiž tato dimenze Nejasného předmětu touhy funguje jako past, do níž divák / aktér upadá (nebo se jí ostražitě vyhne). Cílem Lucie Svobodové je v druhém plánu přiznat kritický dosah jejího postoje k okouzlení smyslovým spektáklem. Neviditelným, nedešifrovatelným skrze dílo samotné. Coby autorka se navenek identifikuje s přesným opakem toho, co chce kriticky postihnout. Nabízí hédonismus a slast, aby je vzápětí dementovala. Nástrojem (zprostředkovatelem) tohoto dementi se stává kurátor a jeho text.

Nejasný předmět touhy je záměrným plýtváním tvůrčí energie a prostředků, jejíchž efektem nejspíše bude, že ani jeden ze jmenovaných typů diváků / aktérů nebude plně saturován. Teprve v této všeobecné nespokojenosti (ať se to zdá postavené na hlavu) se ovšem naplňuje autorčin cíl přenést recepci touhy a jejího předmětu z jejich konvencionálního ztotožnění s konkrétními reprezentacemi k debatě o hlubším pozadí touhy a jejích stereotypních projekcích. Teprve takto lze chápat předmět její práce jako dopředu nejasný.

Jiří Ptáček