Dr. Mozek
Jonáš Strouhal

Foto : Radek Brousil

V posledních letech řada prestižních lékařských fakult přistoupila k zvláštnímu kroku. Pro začínající mediky, u nichž se tradičně cení především jejich znalosti a dovednosti v oblasti přírodních věd, byly zavedeny kurzy rozvíjející jejich schopnost vizuálního vnímání, empatie a analýzy prostřednictvím recepce a reflexe uměleckých děl. V řadě amerických a britských muzeí umění tak můžete potkat skupinky mediků trénujících své vnímání a uvažování třeba na gotické pietě či barokním obrazu. Schopnost umělecké interpretace světa kolem nás stimulovat naše smysly a harmonizovat racionální a kreativní zaměření našich mozkových hemisfér, není žádná novinka. Spolu s rozvojem technologií a se současnými prohlubujícími se znalostmi o lidském mozku se však dnes stává čím dál tím představitelnější možnost ji exaktně doložit a také s ní systematicky pracovat.

Jonáš Strouhal se ve své práci zaměřil na propojení dvou současných technologií, které se přímo dotýkají našich primárních kognitivních schopností jako jsou lidské smysly a zpětná vazba na ně v našem mozku.
Zatímco dnes znova tak aktuální technologie virtuální reality je i v uměleckém prostředí velkým hitem, psychofyziologická terapie zvaná neurofeedback, která využívá zpětné vazby se senzory snímajícími mozkové vlny, stále může pro mnohé působit na hranici mezi sci-fi a účelovou terapeutickou metodou. Něco dříve tak neuchopitelného, jako jsou vnitřní lidské pocity, dlouho ploše vnímatelné jen v tak primitivních přístrojích jako byl Detektor lži, se díky technologii neurofeedbacku dostává do doložitelné přímé vazby s vnějšími podněty.

Pro tradiční společenskou pozici a modernistické chápání uměleckých děl však taková technologie může vlastně působit i jako hrozba. Slovo „subjektivní“, tak důležité pro klasickou percepční estetiku, se zde prostřednictvím dat získaných ze senzorů proměňuje v zevrubnou exaktní analýzu. Vztah subjektu a objektu, či fenoménu a jedince získává podobu obousměrného propojení datových toků a nervových impulzů. Pro běžného pacienta neurofeedback terapie ovšem takovéto teoretické úvahy nemají žádný význam. Pro něj je podstatná efektivita léčby a také přívětivost rozhraní na něž je napojen.

Strouhalův projekt Dr. Mozek se nesnaží o pouhé umělecké gesto, ale vlastně s velkou pokorou využívá kreativních možností uměleckého řemesla k vytvoření funkčního modelu, v němž neurofeedback plně využívá svoji terapeutickou roli. Schopnost definovat tvar, utvářet formu a vyjádřit jimi výtvarný záměr byla dlouho především doménou zpětné vazby mezi lidskými končetinami, okem a mozkem. Strouhal ovšem onu nejvíce fyzikální část, tedy gesto rukou, proměňuje naopak ve vyjádření, které bychom mohli trochu starosvětsky označit za „spirituální“. Fyzickým gestem při tomto „malování mozkem“ zůstává pouze senzory snímaný pohyb hlavy a očí, tedy naopak něco, co běžně pokládáme za pasivní nástroj percepce. Strouhalovu snahu o praktický přínos jeho práce nemusíme chápat nejen jako pohrdání samoúčelnou rolí většiny umělecké tvorby, lze ji v tomto ohledu vnímat i jako návaznost na altruistickou roli „sociální plastiky“ a víru ve schopnost kreativity být přínosem i mimo institucionálně definovaný rámec „umění“.

Text: Viktor Čech