Starý děti
Ondřej Roubík

Vážení návštěvníci výstavy ‚Starý děti‘,

Formou tohoto otevřeného dopisu, jejž berte jakožto oficiální (možná ne zrovna krátký) text k výstavě, bychom vás rádi obeznámili s tím, jak to tedy s námi starými dětmi vlastně je. Nebudeme vás na úvod zbytečně zdržovat a přejdeme rovnou k věci.

Víte, věci se jednoduše změnily. Prostě jsme vyrostli. Úplně stejně jako vy. Stejně jako každý z vás jsme si i my jednoho dne všimli, že ta magická životní bezprostřednost a fantazie, kterou si člověk jako dítě hýčká a jež tvoří z ordinérního světa svět ohromující a bizarní, začala pomalu nějak zvláštně postrádat naši oblíbenou chuť a vůni. Najednou jsme byli vyšší. Najednou nám začalo vadit, že ‚tyhle kalhoty‘ jsme si nevybrali. Najednou jsme si přáli k vánocům notebook, to přece stačí… a z křečka se najednou vyklubala ta nejtupější existence domácího zvířete, co vůbec může být. Naučili jsme se umět sami rozhodovat.

A jednoho dne jsme si prostě sbalili vše, co ruce a záda unesou a našli si vlastní domov. Daleko od míst, v nichž jsme se narodili a vyrostli. Ano, vyšli jsme do nových světů a každý z nás s otevřenou náručí a seslovy ,,Tak jsem tady“! Hlavy až k prasknutí nacpané miliardou snů

a ambicí, srdce div neřvoucí po lidech na ulici, jak děsně jsou každému otevřená. A tak se stalo, že jsme svých cílů skutečně dosáhli. Každý si našel to své a každý se rozhodl za to dýchat.

Jenomže, víte, jak tak za to už nějakou tu dobu dýcháme, všimli jsme si, že pokud se nám jako dospívajícím zdálo, jak naše životní bezprostřednost a fascinace skoro čímkoliv ztrácí na chuti a vůni, tak nyní jí nemá už ani nejmenší kapku… a ještě k tomu se odbarvuje a celkově mění v pravý opak. V setrvačnou monotónnost. Naše kuriózní talenty, reflexe a pocity otevřely těžká vrata natolik dokořán, že je nyní takřka neumíme zavřít.

A do těch našich vrat stále něco a někdo vchází… a je to zřejmě dobré,.. ale už je toho tolik, že nevíme, co přivítat první. Začínáme být nějací smutní a tak se více smějeme… to je zřejmě dobré… ale radost v tom smíchu není. Cítíme se nějací staří, ačkoliv jsme mladí… to je dobré, že jistý druh rozumu pomalu klepe na dveře,.. ale kam se podělo to dojemné umění, dupnout si nohou o zem, se slovy ,,Ne, já nechci!“ ve chvíli, kdy říkají ,,Prostě musíš!“?

Jednoduše, abychom to celé moc nerozebírali, to by bylo na dlouho. Chceme vám jen říci: nechápejte souvětí ‚Starý děti‘ jako fakt, že jsme skutečně staří a snažíme se v sobě nostalgicky vyvolat vzpomínky na dětství, jak všechno bylo báječný a tím se sami nad sebou dojímat, nebo v sobě vyloženě probudit ducha Vnímáčka (duch vnímání dětským srdcem). Naopak! Přišli jsme na to, že ještě děti jsme. Sice už si tolik nehrajeme, ale dokud nám nedojde, že se máme držet zuby nehty jedné a té samé lajny, toho jednotvárného rozpoložení životního názoru, a absencí jakéhokoliv kouzla, těžko dospějeme.