Václav Misař
Václav Misař: Červený rybízku!
„Vy smělí kol mne! Vy hledající pokušitelé a kdokoli z vás úskočnými plachtami se vyplavil na nezbádaná moře! Vy, kdož se těšíte z hádanek!“ Nietzsche/Zarathustra
„Co bych měl mít rád, když ne tajemství?“
Giorgio De Chirico
Tajemství, hluboké a krásné jako les, zde, v srdci Václavových obrazů. Na počátku. Za devatero horami…
Při sledování Václavových maleb nám vyvstávají na mysli zdůrazněné stíny a klamné překrývající se plány z raného díla de Chirica. A snad si vzpomeneme na klidné roz- ptýlené světlo v Morandiho obrazech. Je Václav malíř-metafyzik záměrně přetrvávající mimo čas a prostor, dějiny a skutečnost? Nebo je jednoduše malířem snového? Jeho obrazy jsou osobními vizemi, dojmy, které se nám zdají být povědomými. O tomto jsme snad snili – o onom bychom snad chtěli snít. Je však jisté, že jejich světlo, prostor a nálady vyvolávají napětí, které je v každém z nás, kterému se snažíme odolávat za dne, ale které se v noci vrací, aby nás pohltilo o to více.
Tiché, nikdy nekončící a neutišitelné napětí. Lhostejnost přírody. Slunce vychází, Slunce zapadá.
V ohnisku je právě Slunce – ne člověk. Co konáme, či nekonáme, není podstatné.
Snad Václav navrhuje, abychom přijali, kdo jsme i čím nejsme, abychom pomalu ale rozhodně opustili přetvářky a konvence, a odevzdali se té děsivé nádheře, která tepe
v našich žilách. Skicuje, živelně kreslí, potom pracně maluje atmosféry– výjevy, které jako vítr nesou balady dezertérů, touhu po jinde, které šumí jako déšť, úzkost z potopy, představy o záplavě, přání po ztroskotání. Scény tiché jako padlé listí zakrývají otisky času, stopy pýchy i krůčky opatrně našlapujících úniků.
Jak malíř pátrá v místech činů svých myšlenek a vnímaní, odhlížeje od předsudků, vede nás ke (znovu)objevení snů.
Není zde žádná hádanka k vyřešení. Pouze tajemství, které můžeme milovat.
Cecile B.
—
Václav Misař: Ořechy a třešně
„Pojmem „unheimlich“ nazýváme to, co mělo zůstat skryté, ale co se projevuje.“ Schelling
Za obrazy Václava nestojí žádný koncept, politika, ideál, či diskurz, nýbrž tělo a imaginace.
O Václavových obrazech se často říká, že připomínají Goyova díla, což nelze vyvrátit z hlediska světelnos- ti, ale lze popřít vzhledem k vážnému a subversivnímu pojetí Goyových námětů. Atmosféra ve Václavově tvorbě mi připomíná spíše tu, kterou vytvářel Watteau, předchůdce rokoka. Oběma je blízká intimita, me- lancholie a snový erotismus krajin a postav. Společnými charakteristikami těchto tří malířů je pak individu- alita a tvůrčí svoboda. Malíři rozmaru, malíři Capriccia, ne Veduty („co je viděno“), kteří následují proměn- livé stavy mysli a imaginace, aby vytvořili divadelní scénu z prvků skutečných a vymyšlených, z bizarnosti. Malíři rozechvění.
Václavovy malby jsou citlivé jako on. Neposkytují smysl, ale zkoumají smysly. Nejprve zcela přirozeně, ale vážně vybudí k pohledu. Nutí nás se dívat, ale dívat se skutečně, abychom tak vytvořili prostor pro znepo- kojení. Znepokojení duše, ale především těla: vůně ohně či letního ovoce, sladká či hořká chuť na jazyku, kousek melodie nebo píseň větru pronikající ušním bubínkem. A touha, která vychází z detailů. Ruka, šíje, dveře, oblak, strom…vybízejí nás ke snění, či k prožívání nočních můr. Povědomost námětů a práce se světlem nás uklidňují, aby nás ještě účinněji přenesly do jiné reality, do znepokojivé cizoty („unheimlich“). Můžeme pocítit radost, můžeme pocítit strach, ještě to však netušíme a pohlcuje nás nejistota. Jestliže se nebojíme radosti, můžeme se radovat ze strachu. Zdá se, že Václavovy postavy, zvířata, ale také domy a krajiny tiše, téměř netrpělivě čekají na nevyhnutelnou katastrofu. Jedná se o chvíli „těsně před“. Před bouří, před tragédií, před zločinem. Před snem. Václav maluje počátky snů a vyzývá nás, abychom po- kračovali ve snění. V bloudění. V neustálých pochybnostech pokračuje v hledání. A je na nás, abychom pochybovali a hledali, když se díváme na jeho barvy a formy. Ale abychom hledali skutečně a nechali tak prostor pro překvapivý objev.
Cecile B.
Překlad do českého jazyka: Barbora Bartůňková
—
Ořechy, třešně a tajemství
Z bílého lůžka se tak nějak opatrně zvedá ruka a odhrnuje cíp sytě rudého závěsu. Vzniklou škvírou do prostoru před oponu vniká teplé, žluté světlo. Ale co se za závěsem skrývá, zůstává skryté. Do úhelného bodu vinohradské Nau Gallery pověšený obraz s lakonickým názvem „Pod plachtou“ jako kdyby charakterizoval celý nový výstavní soubor Václava Misaře označený poetickým názvem Ořechy a třešně. Jednotlivé obrazy spojuje nevyřčené tajemství, které aktivuje návštěvníkovu fantazii. A tato fantazie je navíc podněcována záblesky světla, které často do obrazu vstupuje v náhle zachycené akci. Zároveň ale samotný název naznačuje, že Václav Misař tentokrát použil teplé a vizuálně příjemné barvy. Osobně mi proto název neasociuje plody, ale výraznou, teplou a přitom zajímavou barevnost dřeva obou stromů. I když bych si dokázal představit i chodníky posypané jemně růžovými okvětními lístky japonské třešně sakury. I ve chvíli, kdy se zdá tajemství na obrazech hrozivé a temné, tak barevnost a celý kontext výstavy působí až harmonickým dojmem. Možná, že je to ale i důsledek toho, že Václavova kompozice i malba působí bez nějakého pejorativního přídechu vlastně „klasicky“. V katalogu, jehož vydání podle mého soudu posouvá Nau Gallery ještě o kousek výš, tak může kurátorka jmenovat Goyu ale i Watteaua a nepůsobí to v žádném případě nepatřičně nebo ironicky. Zatímco Václavovy obrazy „Červenáček a Široko“ a „Revoluce chudých“, které byly k vidění na vánoční souborné výstavě společně s pracemi jiných v Nau Gallery vystavovaných autorů prezentovaly hlubší sdělení za pomoci podloudného humoru, tentokrát se drží Václav Misař ve velmi jemné a intimní rovině
Ve výstavním souboru se nápadně často střídají malby, které bych označil za úplné momentky s intimními detaily a velkými celky. Hlavička sirky, která se právě dotkla hrubého povrchu škrtátka. Její drobné a momentální vzplanutí označuje ve tmě ruce. Někde v přírodě plápolá oheň a jakýsi muž drží dítě trošku nepřirozeně kolem ramen. Ruka odkryla závěs a škvírou proudí světlo. Postava utíká ozářená ostrým světlem bouřky.
Černý vlkodlak se snad chystá ke skoku na tělo ležící na posteli, které ale spíše tušíme, než vidíme. A pak jsou tu dva portréty žen. Nahlížíme na ně z blízkosti, ale zezadu. Krása ženské šíje a účesu a oranžový lampión klade různé otázky. Zobrazování lidské postavy zezadu bývá někdy připodobňováno k použití er-formy v próze. Blízkost lidské postavy ale vnucuje identifikaci s postavou. Ve filmech bratří Dardennů se ruční kamera často pohybuje právě za zátylkem jejich hrdinů. Pohyb i nezobrazení tváře tak způsobuje, že už filmem nejde samotná postava, ale jako kdyby se jím pohyboval divák sám. Zároveň je ale i tady možné znovu uvažovat o skrytém tajemství. Jaký je obličej ženy? Je krásný? A je smutná, nebo se to jenom tak zdá? Odkrytý krk na tak blízkou vzdálenost navíc nabízí nejen intimitu, ale i zranitelnost.
Třetím typem obrazu jsou potom velká plátna a vlastně i velké celky. Často z maximálního nadhledu vidíme jednotlivou scénu. Postava kráčí mezi různobarevnými korunami stromů v sadu. Jiná postava jde po pláži na pobřeží, zatímco mimo její pohled někdo rychle přelézá betonovou stěnu. Prázdnou chodbu osvětluje skrze několik otevřených dveří výrazné ranní nebo večerní světlo a červený koberec směřuje k nezřetelné soše. I v těchto velkých celcích se odráží ono nevyřčené tajemství. Co se stane, až postava přeleze zeď? Bude to pro chodce na pláži nebezpečné nebo se naopak ona postava osvobodí a dojde svobody u moře? Může ze dveří na chodbě někdo vyjít? A bude to krásná žena nebo vrah? Tato plátna vnucují až filmovost zobrazených scén. U postavy mezi stromy se nedá nevzpomenout na závěr Kiarostámího filmu Pod olivovníky (je náhoda, že se jeden z nejslavnějších filmů tohoto iránského auteura jmenuje Chuť třešní a že si Kiarostámí vždy hraje s nevyřčeností? Nevím…). U „Chodby“ by zase pozorovatel skoro čekal, že se po delším dívání na obraz kamera rozjede do velmi pomalé jízdy a bude spolu s ním míjet jednotlivá otevřená dveře, až spočine na centrální zlatavé soše. Jednotlivé nejasnosti natolik aktivují vnímání obrazů, že ty přestávají být malbami a stávají se v hlavě návštěvníka filmovými záběry, povídkami nebo básněmi. Za zmínku ještě stojí vtípek, kdy jsou na toaletě galerie umístěny obrazy s erotickými tématy. Nevím, kolik návštěvníků galerie se na tohle místo dostane, ale můžeme si představovat, že jde o podobný počin, jako když si egyptský diplomat Khalil Bey koupil Courbetův obraz Původ světa pro svůj kabinet, ve kterém ho potom diskrétně ukazoval návštěvám. Obraz „Holky“ tu potom nutně připomíná „Salon v rue des Moulins“ od Henriho Toulouse-Lautreca. Tam, kde je Lautrec expresivní si ale Misař drží odstup a celý výjev halí opět do emblematické nejasnosti. Ořechy a třešně jsou výstavní soubor, který stojí za to si prohlížet delší dobu a nechat si čas na hledání otázek i na oživování naznačených scén. Václav Misař je mi blízký v tom, že ve své práci nenadřazuje konkrétní nekonktrétnímu, ale naopak ponechává návštěvníkovi prostor. Tvorba je pro něj spíše jakýmsi intuitivním impulsem, který předává, než že by předával konkrétní odpovědi. Mezi ořechy a třešněmi tak může návštěvník Nau Gallery hledat tajemství. Bude to ale jeho vlastní tajemství.
Vít Poláček